Galerie »

« články a reportáže

Jak jsme soutěžili na Lembeh Strait

Všechno začalo předloni na podzim. To přišla nabídka, zúčastnit se prvního ročníku soutěže Hugycup, pořádané v Indonésii známým belgickým filmařem Danny van Belle, na místě zvaném Lembeh Strait, což je, dalo by se říci, kultovní lokalita světové podmořské fotografie. Je to průliv mezi severním cípem ostrova Sulawesi a ostrovem Lembeh, právě tam, kde ze sopečných vulkánů po tisíciletí proudila do moře láva a padal sopečný popel. Podle toho to tam pod vodou vypadá, slabší povahy které nefotí, po prvních ponorech často ono kouzelné místo opouštějí. Otrlí, a hlavně znalí, však zůstávají, protože se tu vytvořila jedinečná lokalita se spoustou endemických druhů živočichů.

A tak jsme se s naší partou začali pomalu připravovat na výlet a fotografování doslova za hranicí všedních dnů. Vším ale byli vinní Martina a Kamil Balzarovi z teplického Seamasteru, protože právě seznámení Martiny s Dannym na festivalu podmořské fotografie ve francouzském Antibes odstartovalo o rok později celou tuhle naší výpravu. A když už jsme vážili tak dalekou cestu, naplánovali jsme si před soutěží ještě malou rozcvičku na druhé straně sulaweského ocásku, v jedinečné mořské rezervaci Bunaken. Ta nabízí, na rozdíl od Lembeh Strait (jak jsme se dočetli v literatuře a na internetu), úžasné podvodní krásy, kterým neodolal ani slavný JYC (pro později narozené J.Y.Cousteau). Ten tady v sedmdesátých letech při své expedici s lodí Calypso několik dní kotvil a místo se mu tak zalíbilo, že navrhnul indonéské vládě zřídit tu rezervaci. A oni ho poslechli.

Když jsme u těch rozcviček, je ještě jedno místo kde jsme trénovali na Hugycup a to na lomu Kosov nedaleko Berouna. Dno tohoto bahňáku je plné raků a hodně podobné tomu, co nás potom mělo čekat na Lembehu. Takže si s námi raci užili… Ale zpátky do reality. Tou se stalo v první řadě dlouhé trmácení třemi letadly a jednou lodí, přes Frankfurt, Singapur a indonéské Manado až na malý ostrůvek Bunaken, vzdálený od pobřeží hodinu plavby. Když už byl na dosah a my se chystali vystoupit, loď zakotvila a došlo k námořnímu vylodění. Bylo trochu podobné tomu, jaké se tady po okolí odehrávalo před pětašedesáti lety v době válečných operací druhé světové války. Posádka nás prostě nemilosrdně vyhnala do vody. Ke břehu jsme se museli probrouzdat písečnou mělčinou a prodrat mangrovovým houštím, naštěstí bez zbraní a bagáže. Brali jsme to jako nestandardní způsob přivítání a zpestření počínající akce, aniž jsme tušili, že je to zdejší realita. Příliv a odliv tady pulsují dvakrát denně v rozpětí dvou a půl metru, my se jako na potvoru zrovna trefili do odlivu. Základna Two Fish, ke které jsme doklopýtali a kde jsme byli týden ubytovaní, je ale velmi příjemná potápěčská báze. S celou tropickou nádherou, jako z reklamní brožury. Všude samý květ, palmy kam oko dohlédne a do vody pár kroků po malé písečné pláži. Místní obyvatelé ze dvou nedalekých vesniček jsou opravdu vstřícní a procházky po okolí tak ubíhají v nepřetržitém seznamování. Často spojeném i s ochutnávkou neznámého ovoce, které tu roste na každém kroku. Pro místní děti, které jsou opravdu krásné a milé, není snad větší zábava, než dělat modely pro fotografa. Za každé focení dospělí i děti poděkují a nechtějí za to, na rozdíl třeba od našich egyptských „přátel“, ani floka! Na ostrově není jediné auto, mládež jezdí na malých motocyklech, dopravu těžších nákladů zajišťují kravské potahy. Potápění se tady praktikuje z pohodlných člunů s velmi slušným servisem nad i pod hladinou. Nic není třeba nosit, s ničím se dřít, je jenom nutné plavat pod vodou a dívat se. Korálové hlubiny jsou tu úžasné, Cousteau fakt nekecal, všude na stěnách je plno života v průzračné vodě, stačí se přehoupnout přes hranu reefu, který je od břehu většinou ve stometrové vzdálenosti. Ovšem, něco za něco. Rozdíly ve výšce hladiny vyrábí mezi ostrůvky dost bujaré proudy a je to tedy trochu loterie. Průvodci nás vždy upozornili předem, na co se máme těšit a připravit, ale takovou projížďku si musí každý prožít sám za sebe. O to víc jsme si pak vychutnali klidné ponory v závětří ostrovů, se žraloky pod námi, s modroskvrnnými chobotnicemi, murénami a spoustou dalších přítulných mořských zvířátek. Hlavně na želvy nesmím zapomenout! Bylo totiž zajímavé, že všechna zvířata tady vypadala, jakoby vyšla rovnou z výrobní linky matky přírody, bez sebemenších známek nějakých nemocí, obtížných parazitů a řas. Právě želvy měly krunýře jak vykartáčované.

Sedm dnů krásného potápění a naprosté pohody uteklo rychle, na řadu přišlo druhé kolo přípravy. Nechali jsme se převézt k dalšímu místu našeho aklimatizačnímu pobytu, tentokrát už přímo na Lembeh Strait, na další základnu Two Fish na ostrově Lembeh. Takže „naši“ hoši jeli s námi a odpadlo tak další vybalování věcí, všechno zůstalo v plastových palubních přenoskách, jen moře se změnilo z Celebeského na Molucké. A tak jsme pokračovali v potápění a focení, jen s asi čtyřhodinovou přestávkou nutnou k přejezdu. Na Lembeh Strait nebyly žádné proudy, jen poněkud špinavější, spíš by se ale dalo říci méně průhledná, živá voda a relativně mělké ponory. První podívání pod hladinou nám právě tady připomnělo zmíněný kosovský lom. Tmavé písečné bahno kam až oko dohlédlo, sem tam malý korálový ostrůvek a na první pohled nikde ani rybička. Jak už jsem řekl, slabé nefotografující povahy to i vzdávaly. Ale slaboši udělali chybu, protože nám, připraveným, přálo štěstí. Pověsili jsme se každý na svého místního kamaráda-průvodce a začalo pomalé objevování neuvěřitelného bohatství Lembehu.

Hned při prvním ponoru jsem se ztratil. V kalné vodě s dohledností asi deseti metrů o nic nešlo, hloubka nevýznamná, mírný svah, žádný proud. Ale už za chvíli jsem pochopil, že živočichové jsou tady jiní a hlavně, dobře schovaní. Ke konci prvního dne už jsem si dokázal i některá zvířátka najít, třeba kraby, nosící na zádech mořské ježky, nebo murénky několika druhů, obývající malé korálové ostrůvky. Nejsou tu žádná rybí hejna, ale zato chobotnice, murény, platýzi a další poklady nad jiné vzácné, jako mořští koníci a stovky druhů nahožábrých plžů. To všechno nabízí Lembeh Strait. Je to critters world, jak píší potápěči z celého světa, kteří se sem sjíždějí na fotografickou hostinu. Bizarní svět. Ovšem, bez profesionálního průvodce si tady člověk neškrtne. Místní hoši mají navíc jednoduchou, ale velmi efektivní věc, krátké nerezové tyčky, se kterými kmitají nad bahnitým dnem. Čekají na pohyb. Tím se často prozradí i skvěle zamaskovaný tvor. A taky, píchnutím tyčky do měkkého dna se při čekání na fotografa průvodce perfektně zakotví a nevíří tak ploutvemi bahnité okolí. To všechno bylo třeba se naučit a na to nám musel stačit týden. Týden plný večerního vyprávění, spojeného s promítáním „denních prací“ . Malé bungalowy na břehu, společenská místnost, jídelna, prostředí podobné tomu na Bunakenu. Jen to milé setkávání s domorodci jsme si museli odpustit. Na ostrově Lembeh žádná vesnice nestojí. Ale bohatě nám stačila naše parta průvodců – guide crew. Na jejich každovečerní koncerty s kytarami a spoustou neznámých hudebních nástrojů do smrti nezapomenu. Byl to týden ve znamení činorodého ruchu, jak říká klasik.

Pak přišlo poslední stěhování, na základnu Divers Lodge, na místo konání soutěže na jižním výběžku ostrova. A tady už šlo do tuhého. Jedenáct dní jsme tu strávili ve společnosti pořadatele soutěže Dannyho van Belle a několika dalších světových filmařů a fotografů - soutěž probíhala od června, trvala do září a soutěžící se střídali podle svého cestovního plánu. Díky naprosto jedinečnému servisu (dvanáctimetrová loď pro tři fotografy, jídla a pití co hrdlo ráčí na lodi i na břehu) jsme nemuseli myslet na nic jiného než na podmořské objevování a fotografování všech těch mořských podivností. Pro splnění pravidel soutěže bylo třeba každý den odevzdat maximálně deset vybraných snímků do Dannyho fotobanky (pro kontrolu autentičnosti) a zaarchivovat si je pro pozdější dokonalé domácí zpracování a zaslání do prosincového vyhodnocení celé soutěže v Belgickém Erpe-Mere (v době kdy píši tyto řádky ještě nejsou známy výsledky). Na základně se tak vystřídaly během půl roku desítky fotografů a filmařů z celého světa, někteří už staří mazáci, co se na toto jedinečné místo vracejí pravidelně a pro které byl Hugycup jen vítanou příležitostí vážit tak dalekou cestu na druhou stranu zeměkoule. A pro naší soutěžní sedmičku v čele s Martinou a Kamilem Balzarovými to bylo objevení nového světa a opravdu skvělá ochutnávka podmořského života a potápění, jaké na jiném místě planety nenajdeme...

Autor textu: Vašek Kříž
Foto: Vašek Kříž, Kamil Balzar, Martina Balzarová