Galerie »

« články a reportáže

Bez fotoaparátu bych se nikdy nepotápěl

Na otázky Václava Kříže odpovídal Ota Šaffek.

Oto, sedíš tady přede mnou a já se Tě ptám, co bylo dřív, slepice, nebo vejce? Napřed jsi se potápěl a nebo fotografoval? Přivedlo Tě potápění k fotografování a nebo fotografování k potápění?
Já se začal potápět kvůli fotografování. Umanul jsem si, že přinesu z podvody fotografie, abych dokázal, že to jde a aby všichni věděli, jak to tam vypadá. Nevěděl jsem o nikom, kdo by to ve sladké vodě dělal přede mnou a tak jsem to chtěl zkusit.
Já už začal fotografovat asi ve dvanácti letech. Fotografoval jsem to, co se mně tehdy moc líbilo a to byly letadla a modely letadel. Já byl nadšený modelář. Vycházel tady v té době časopis, který se jmenoval Mladý technik a pro ten já začal konstruovat modely letadel a zároveň jsem je fotografoval. Mým učitelem v té době byl shodou okolností známý fotograf Sláva Štochl. Ten modely moc nefotografoval, ale zato to byl jeden z nejlepších fotografů přírody. Se Slávou jsem sdílel i mojí první fotolaboratoř ve Vodičkově ulici, kde sídlila redakce onoho časopisu. Ten se později přejmenoval na Věda a technika mládeži. Sláva mně vlastně vnuknul myšlenku fotografovat ryby. On se totiž světově proslavil s fotografií pstruha, skákajícího po mušce. Ta fotografie ve mně zanechala takový dojem, že jsem se rozhodl za rybami jít pod vodu a tam je fotografovat. Ovšem cesta k tomu byla dlouhá. Začala mým seznámením s Pavlem Krausem, který bydlel kousek ode mne, nedaleko Václavského náměstí. Spolu jsme začali chodit do bazénu na Julisce a do Axy.

Ve kterém to bylo roce?
Asi v roce 1957. Nevím to přesně. Oba jsme byli připraveni dobývat vodní hlubiny pár let po tom, co jsem přišel z vojny, což bylo v roce 1955. Založili jsme tehdy Skupinu pro podmořský výzkum a vývoj. To už fungoval Svazarm a tak jsme koukali, kdo by nás „přikryl“. V Axe jsme se seznámili s Vaškem Rottem a s jeho okřídleným pozdravem:“Čisté vodě třikrát Zdar, Zdar, Zdar“! A taky jsme viděli ty slavné a mnohokrát vzpomínané kultovní filmy Výprava Xarifa a Svět ticha. A tak Pavel tenkrát koupil ty tři známé a mnohokrát vzpomínané Papinovy hrnce, nechal do nich vytočit příruby a vyrobil tři futrály na Flexarety...

...počkej Oto, už mně utíkáš v čase, já se tě chci zeptat na ten první impuls, který Tě zahnal do vody. Jak to bylo?
Já bych se nikdy nepotápěl, kdybych neměl v ruce fotoaparát. Pochopil jsem, že se k tomu, abych mohl fotit pod vodou, musím v té vodě napřed naučit plácat nohama. A měl jsem navíc tu kliku, že jsem se dostal do skupiny ortodoxních šnorchlařů, díky kterým jsem se naučil spoustu potřebných dovedností. Naučil jsem se neplácat ploutvemi, správně se zanořit na několik způsobů, neprskat a nečeřit zbytečně vodu. Naučil jsem se v ní pohybovat tak, abych rybám nepřekážel a abych toho pod vodou co nejvíc viděl. Žádné skákání z výšky, ale vklouznout do kapaliny jako tuleň, to bylo naše krédo.

Takže Pavel ti dělal kejzy na fotoaparáty a ty jsi fotil...
Ano, tak to bylo. Pavel k fotografování nikdy nijak zvlášť nepřilnul, ale nakonec musím říct, že i on fotil velice dobře, když už nebylo vyhnutí. Přece jen se v něm inženýr nezapřel. Ale ty kejzy ho bavily víc. Já zase vymýšlel, jak dostat z vody slušné obrázky. Tenkrát byla velká potíž s filmy. Byly málo citlivé. Když jsem vyvolal první film, tak jsem rychle pochopil, že tudy cesta nepovede a že se s tím musí něco dělat. Obrázky byly velmi měkké, museli jsme do nich dostat tu patřičnou tvrdost. Než jsme se dopracovali k jakési optimalizaci negativního i pozitivního fotografického procesu, tak to trvalo hrozně dlouho.Hlavně úroveň barevného pozitivního procesu byla v té době velmi nízká. Až teď, po letech, se pomalu dopracovávám k tomu, že si z některých vybraných plíček ze svého archivu nechám moderními metodami vyrobit přijatelné fotografie. Tenkrát to vůbec nepřicházelo v úvahu. K mání tu bylo jenom východoněmecké Orwo, převážně v citlivosti 15 a 18 DIN a sem tam nějaká Agfa Gevaert, to bylo všechno. Ale mně už tenkrát svou podstatou více vyhovovala černobílá fotografie. Ostatně černobílé fotky dělám dodnes jako profesionál, zvláště když fotím pragensie. Je to trochu o směru pohledu. Zákazník ví, že barevnou fotografii si dnes může v minilabu pořídit každý blbec. Kdežto, když dneska někde vystavíš velkou, dobře zpracovanou černobílou fotografii, a dobře nasvícenou, tak lidé řeknou: „Ó, toť umění“! A to samé platí i v podmořské fotografii! Hra světel a stínů. Hlavně při šnorchlování a focení těsně pod hladinou.

Ty mluvíš pořád o šnorchlování. A co potápění s přístrojem?
Já jsem samozřejmě absolvoval výcvik přístrojového potápění, ale mně ten přístroj pod vodou vadil. Já jsem se do poměrně pokročilého věku snažil obejít bez přístroje. Bylo to dáno tou dlouhou dobou, kdy jsme se potápěli jen v českých vodách a nemohli do moře. Samozřejmě, měli jsme mezi sebou Matyáše - Pavla Grosse a tak jsme zkoušeli kyslík, uzavřený okruh, ale jakmile přišel na řadu aqualung, který vypouštěl bubliny, tak v tu ránu bylo okolo mě pod vodou prázdno. Nejlepší fotky, které jsem pod vodou udělal, a to jak v moři tak ve sladké vodě, byly dělány „na hubu“. Není nad to, plavat pomalu po hladině, koukat kolem sebe a pod sebe a když něco vidíš, tak jen pomalu vydechneš a ponoříš se. A než se ryba vzpamatuje, tak ti dá chvilku na zmáčknutí spouště. A to je přesně to, co potřebuješ. Plout jako ryba mezi rybami.

A to´s od začátku chtěl, plout jako ryba mezi rybami?
To se zase dostáváme na začátek. Můj první impuls nebyl z lásky k vodě. Já chtěl dělat něco, co ještě přede mnou nikdo nedělal. A všichni tenkrát tvrdili, že fotit ve sladké vodě nejde. Tak jsem je chtěl přesvědčit a dokázat jim, že to jde. V té době do toho šli také endéráci, východoněmečtí potápěči. Ti také dokázali vykouzlit z ničeho pouzdra na fotoaparáty a měli proti nám výhodu ve větším množství terénů s čistou vodou. Do moře taky moc nemohli, navzdory tomu, že Balt omýval jejich břehy. Ale Ulbricht se tenkrát bál, aby všichni neuplavali ke kapitalistům, tak je do slané vody moc nepouštěl. Takže, zrovna tak jako my, zkoušeli svoje umění ve sladkých vodách. A rychle se dostali před nás. Nesporně měli v té době lepší výsledky. Ano, to je pravda, to můžu jen potvrdit. Nás, to myslím mojí fotograficko-potápěčskou generaci, jako třeba Radka Skramoušského, Honzu Lišku a spol, taky naučili fotit soudruzi z NDR. A dodnes jsme jim za to vděční. Ale pokračujme. Vy jste přece vymysleli v šedesátých letech tu slavnou výpravu do Bulharska, která byla zmíněná snad ve všech tehdejších časopisech... Ano, v Signálu, ve Světě v obrazech a v jiných. Fotky pod vodou byly převážně ode mě a psaní a focení na suchu zařídil Karel Mevald. Renomovaný reportér, který tam jel za tím účelem s námi. Na černomořskou expedici do Primorska, na mys Maslen Nos. Bylo to v roce 1965. Tehdy to byla skutečně velkolepá výprava, byly na ní použity všechny dosažitelné přístroje včetně fototorpily, což byl jakýsi slepenec skůtru s reflektorem a s fotoaparátem. Bylo to taky naše první seznámení s mořem. Vzpomínám si, že nás tehdy trochu zklamala viditelnost a málo života pod hladinou, ale příroda kolem byla úžasná. Byli jsme v jakési bulharské rezervaci, kde se to hemžilo životem. Jeleni, divoká prasata, hadi, ještěrky, byl to pro nás úžasný ráj. Dojem z toho byl snad větší, než z naší první cesty do Jugoslávie o pár let později. To jsme objevili slavnou Žuljanu na poloostrově Pelješac i s její potopenou minolovkou. Ale abych vysvětlil naše zaujetí sladkou vodou, musím se v té souvislosti zmínit o Jardovi Čajovi, který tam tenkrát byl samozřejmě taky s námi. Po strastiplném putování jsme dorazili k moři na Žuljanu a utábořili se. Začali jsme se potápět a připadali si jako v sedmém nebi. Slunce svítilo, nikde nikdo, tehdy to byl opuštěný kus pobřeží s jednou malou vesničkou s pár obyvateli, neexistovaly žádné zákazy a moře bylo naše. Lovili jsme ryby harpunou a prodávali je do jediné místní restaurace, kde jsme za to byli dobře živeni a napájeni crno vinem. Občas jsme k tomu přidali i amforu, vytaženou z nedalekého amforového pole. Třetí nebo čtvrtý den však došlo ke zvláštní příhodě. Jarda začal balit. Naložil všechny věci na motorku, většina z nás se tenkrát dopravovala na motorkách, a vypadalo to, že odjezd myslí nadmíru vážně. Zastavil jsem ho a zeptal se, kam že jede? Odpověděl mi: „Oto, moře je krásný, ale nebezpečný. Hříměždice jsou Hříměždice. Já jedu domů“. A zmizel za obzorem. Taková byla síla sladké vody, na kterou jsme byli zvyklí a kterou jsme byli odkojení. Chci se tím vrátit k atmosféře, která tehdy vládla na březích těch našich nádherných zatopených lomů. A nebyly to jenom Hříměždice, byla to Lipnice, Pačejov, Hudčice... a taky náš nezapomenutelný Číčov, slepé rameno na Dunaji. Ale tomu už dneska stěží někdo porozumí. To se muselo zažít.

Vím o čem mluvíš. Já jsem na štěstí ještě zachytil tu neopakovatelnou atmosféru míst o kterých se zmiňuješ. Vždyť jsme pak jezdili s Radkem s vámi a přebírali od vás zkušenosti.
Ano, to naše české potápění má svojí historii. Je tolik osobností, které byly ještě před námi, neřku-li po nás. Jako třeba Karel Balej, Jirka Holec, Vašek Vepřek. Stálo by za to se tomu trochu věnovat a dát dohromady tu mozaiku jedinců, kteří se o to všechno zasloužili. A kolik jich bylo na Moravě a na Slovensku. O těch se skoro neví. A to je škoda.

Zanechme, Oto, vzpomínání. Řekni mně, potápíš se ještě dnes? Za chvíli Ti bude sedmdesát...
Každý rok jezdím do Rabacu, do kempu Marina. A pořád si nosím sebou do vody tu výbavu, co jsme měli tenkrát. Černé ploutve Najady se žlutými puntíky, šnorchl z duralové tubky a kvichty (olova), co odléval Jarda Čaj z liteřiny, kterou nakradl v tiskárně. A neoprenový oblek sešitý z desítek kousků, tak jak jsme ho tenkrát lepili dohromady z odstřižků, které jsme za padesát marek kupovali od firmy Barracuda i s lepidlem. Pravda, každý rok oblek trošku upravuju a vsazuju klíny, ale pořád je to on. Jen masku mám novou, ta stará se už rozpadla. Víš, jaké budím pozdvižení mezi místními potápěči v kempu, když s touhle výbavou kráčím po pláži? Co si musím vyslechnout poznámek? Jak stařec kráčí k moři a potápí se v něm? A vyleze! Většinou chodím ráno a nebo navečer, to je té pozornosti míň. Loni se to ale kapánek zlomilo. Nedaleko od břehu se potápěla parta nováčků s instruktorem. Mě to fascinovalo, co všechno mají dnes potápěči na sobě! Těch hadiček a přístrojů… a počítače! A tak si říkám, ještě nejsem tak starej, měl bych si na závěr života taky dopřát pár pěkných věcí na potápění. Ale nechtěl bych dopadnout jako někteří z těch, co je tam mám možnost sledovat při akci. Uniká jim ten základní smysl potápění, vniknout pod hladinu a něco tam vidět a pozorovat. A obohatit se tím. Připadá mně, že smysl jejich potápění je v tom, navléci na sebe pokud možno co nejvíce výstroje a zmizet s tím vším do co největší hloubky. A po návratu se chlubit jen tou dosaženou hloubkou a s tím spojeným výkonem. Tak takhle bych nechtěl dopadnout. Ale to se mně už naštěstí snad nemůže přihodit.

Na závěr našeho povídání bych chtěl Oto ještě připomenout jednu slavnou kapitolu tvého života. Ty jsi se jako raketový modelář stal mistrem světa...
Modelařit jsem začal asi v pěti letech. Letadýlka, to byl můj svět. Postupem doby se to stalo i mojí obživou. Ale podobně jako s fotografováním pod vodou se ve mně zahnízdila myšlenka dělat něco, co nedělá nikdo jiný. A tak jsem začal dělat modely raket. Věnoval jsem se tomu víc a víc, až jsem se nominoval v roce 1972 na mistrovství světa raketových modelů v jugoslávském Vršacu. A protože v té době mělo letět Apollo k měsíci, tak jsem se rozhodl postavit funkční model Saturnu. Měl jsem v Americe kamaráda, který působil v týmu raketového konstruktéra Wernera von Brauna a s jeho pomocí jsem se dostal k plánům Saturnu. Samozřejmě jenom k plánům pláště, nikoliv k plánům avioniky a elektroniky. A tak jsem toho Saturna spáchal jako funkční model, se vším, co bylo potřeba k demonstraci jeho funkcí, to znamená nejen dosáhnout plynulého startu a letu, ale také odpojení druhého a třetího stupně, včetně přistání kabiny na padáčku. Byla to práce na 2000 hodin. A klaplo to. A nejen v roce 72, ale ještě jednou o čtyři roky později. Takže jsem dvojnásobný mistr světa.

A máš doma na zdi zvláštní a obdivované blahopřání, že?
Ano, mám doma blahopřání. Od samotného Wernera von Brauna. K dosaženému mistrovství s jeho Saturnem. A k tomu mám i dva diplomy od FAI (Světová letecká federace), stejné, jaké dostal třeba Blériot za přelet kanálu La Manche. A k tomu dvě zlaté medaile. A snad i vzhledem k tomuto úspěchu jsem pak dlouhá léta dělal vicepresidenta této organizace. Projel jsem díky tomu celý svět. A nikdy jsem si nezapomněl vzít sebou do kufru masku, šnorchl a ploutve.

S Otakarem Šaffkem rozmlouval ( v roce 2002 ) Václav Kříž.