Galerie »

« články a reportáže

Umění přežít aneb sebeobrana pod vodou

Veškeré organismy jsou dennodenně vystaveny nebezpečí. Gazela si musí dát pozor na lovící šelmy, ale i obyčejná rostlina se musí ubránit před náporem býložravců. Proto někteří živočichové, ale i rostliny vyvinuli všemožné způsoby jak se ubránit před predátory. Někdo dává přednost prevenci, tzn. aby ho predátor nenašel, jiní jsou zase spíše vybavení na to, aby predátora odradili od pokusu na ně zaútočit a někteří predátora pořádně potrestají když si to nerozmyslí. Nejenom na souši, která je každému z nás asi nejbližší, ale i pod vodou existují neuvěřitelné způsoby "sebeobrany".

Pálivá odplata

Asi nejvíce známými jsou žahavci (Cnidaria), tato skupina křehkých organismů se chrání před predátory pomocí žahavých buněk. Dokáží usmrtit jakéhokoliv menšího živočicha, který se odváží přiblížit do jejich blízkosti. Po dotyku cizího organismu se žahavé buňky okamžitě aktivují a zasáhnou vetřelce dávkou palčivého toxinu. Někteří živočichové jsou ale imunní - např. různé druhy krevet, krabů a ryb jako jsou klauni žijí v sasankách a využívají je pro svou ochranu. Požahání je tak silné, že je cítit i na lidské kůži, ale neublíží. Naproti tomu některé druhy čtyřhranek (Cubozoa) jsou natolik nebezpečné, že svými žahavými buňkami dokážou do několika minut usmrtit člověka. Měkcí koráli a sasanky nemají žádnou ochranou schránku a tak jsou velmi zranitelní, žahavé buňky jsou tak jejich jedinou obranou metodou. Červnatci (Cerianthidae) zase mají rourky, do kterých se v případě nebezpečí mohou schovat. Nejlépe chránění jsou koráli, kteří staví korálové útesy. Tělo polypa je chráněno schránkou z uhličitanu vápenatého. Jednotlivé polypy jsou vzájemně propojeny společnou části kostry v obří kolonii. Tvrdá schránka je chrání před velkým množstvím predátorů- ovšem ani oni nejsou úplně nedotknutelní. Mořské želvy a ryby ploskozubci mají tak silné čelisti, že dokáží pevnou schránku velmi jednoduše rozdrtit a dostat se tak k chutnému soustu.

Koho nevidí toho nesežerou

Asi nejpoužívanější taktikou mořských živočichů je kamufláž. Zkrátka se úplně ztratit v prostředí, ve kterém žijí. Některé ryby tak mají zbarvení napodobující mořské dno- písek, kamínky, ale i trávu nebo korály. Kambaly a platýzové nejsou na první pohled na písečném dně vůbec vidět. Krokodýlí ryba využívá podobné strategie a nehnuta leží na mořském dně. Pouze pokud se cítí ohrožena nebo je vyrušena tak odplave dál. Klunatky a vějířníci se zase vydávají za obyčejná stébla trávy, pohupují se v rytmu vln a mnoho predátorů i kolem se pohybujících potápěčů je míjí s vědomím, že tam plave "jen bordel". Klunatky se svým zbarvením navíc dokážou naprosto ztratit i mezi ostny ježovek. Ježovka, sama býložravec, se také potřebuje chránit - k tomu jí slouží nejenom ostny, ale sama se aktivně maskuje kousky mořské vegetace nebo kamínky či pískem. Jednou jsme dokonce potkali ježovku s papírovou pěti eurovkou, ta teda moc nenápadná nebyla. Některé ježovky jako toxopneustes pileolus používají na svou obranu dokonce i jed obsažený ve speciálních váčcích. Další zajímavá ryba je rozedranec, který se živí i jedovatými perutýny. Rozedranec má několik barevných variant, dokonale napodobuje korálový útes nebo mořské houby. Nejen, že je chráněn před predátory, ale navíc ani potenciální kořist ho nevidí a tak jeho maskování slouží obou účelům- aby nebyl sežrán a sám se ještě najedl. V noci se po útesu pohybují různí korýši, hlavně krabi jsou dokonale zamaskovaní. Někteří používají jako ochranu mořské houby nebo kousky řas a trávy. Jiní si na záda dávají dokonce i ježovky nebo mořské sasanky. Krabi poustevníčci mají tak velmi rádi své sasankové zahrady, že když se stěhují do nové ulity tak si na ní sasanky přesadí. Hlavonožci jsou v maskování mistři, dokáží se dokonale přizpůsobit svému prostředí díky rychlé barvoměně. Navíc je jejich tělo velmi ohebné a vejdou se tak do každé skulinky. V případě nebezpečí navíc ještě mohou použít tzv. tryskový pohon a inkoustovém oblaku zmizet do bezpečí.

Ostny plné jedu

Ropušnicovití (Scorpaenidae) jsou dravci charakterizovaní jedovými trny v ploutvích a na hřbetě. Mnoho druhů dokáže dokonale splynou s prostředím tak, že jen zkušené oko je dokáže odhalit od obyčejného kamene. Často se povalují na dně, na korálech a mezi kameny kde číhají na svou kořist nikým nepovšimnutí. Živí se hlavně korýši, rybami, ale i hlavonožci. Výpad je velmi rychlý, pod 15 milisekund. Pokud jsou vyrušeni většinou jen napřímí své jedové ostny a zůstanou na místě. Zde hrozí velké nebezpečí když se člověk chce opřít, nevědomky se tak může nabodnout na ropušnici. Své místo opouštějí až v krajním případě. Většina druhů má na vnitřní straně prsních ploutví výrazné zbarvení (většinou do žluta, či oranžova), v případě ohrožení se snaží predátora zastrašit ukázáním výstražného zbarvení. Pokud se nedá odradit čeká ho už jen nepříjemné pobodání ostny. Nejrozšířenější jsou nejméně jedovaté ropušnice, žijí jak v tropických mořích tak i ve Středozemí. Perutýni jsou nejkrásnějšími z ropušnicovitých a jsou pouze v tropických mořích. Jejich tělo je nádherně a výrazně zbarveno. Jsou pruhovaně zbarvení, nejčastější barvy jsou bílá, červená a hnědá. Jejich prsní ploutve vypadají jako vějíře. Používají je k nahánění rybek, loví hlavně v noci. Perutýni se na rozdíl od ropušnic pohybují ve volné vodě. Jsou to teritoriální zvířata takže někdy mohou aktivně napadat vetřelce. V takovém případě ryba skloní hlavu a na rušitele napřímí své hřbetní ostny a vyrazí proti němu. Jed však v primárně slouží spíše k obraně. Než však perutýn doroste určité velikosti a paprsky ploutví s jedem mu ztvrdnou je velmi zranitelný a může se stát lehkou kořistí jiných ryb. Ani dospělí perutýni nejsou v bezpečí, ryba rozedranec je dokáže úspěšně lovit i přes jejich jedovou ochranu. Odranci jsou nejnebezpečnější, patří mezi nejjedovatější zvířata na světě. Najdeme je ale zase pouze v teplých tropických mořích. Leží na mořském dně často zahrabáni v písku tak, že jim koukají jen oči a tlama. Anglické označení "stonefish" je více než příhodné. Ryba opravdu vypadá jako porostlý kámen. Odrance od ropušnice poznáme snadno, odranec má tlamu ve tvaru obráceného U a navíc má ocas přitisknutý k tělu takže iluze oválného kamene je naprosto dokonalá. Jed je tak silný, že ve většině případů končí nechtěné poranění smrtí. I jiné ryby jsou jedovaté. Dlouhý výběžek přední skřelové kosti pruhatce obrovského (Sargocentron spiniferum) je jedovatý, jeho maso může být jedovaté, kvůli absorbci jedu z jednobuněčných řas. Středomořský Trachinus draco má podobně jako ropušnice jedovaté výběžky hřbetní ploutve, takže když se do něj predátor zakousne je pobodán a ostnatec může v klidu plavat do bezpečí. Jedovou obranu používají i trnuchy (Dasyatidae), rejnoci žijící na mořském dně. Na ocase mají trn napojený na jedovou žlázu. Jsou to velmi plachá zvířata. Může dojít i k poranění člověka, když na rejnoka neopatrně šlápne a ten v obraně bodne trn do nohy. Jed není sám o sobě nebezpečný, spíše jde mechanické poškození. Trnuchy používají trnu jen ve výjimečných případech kdy nemají jinou možnost úniku. Nejčastější jejich obranou je útěk do bezpečí. Hvězdice "trnová koruna" (Acanthaster planci) devastuje korálové útesy. Tento predátor je schopen v případě přemnožení zničit několik kilometrů dlouhý útes. Na rozdíl od ostatních hvězdic má trnová koruna v trnech jed. Některé trny jsou tak silné, že dokáží proniknout i skrz potápěčský neopren.

Nejlepší obrana je útok

Mořští hadi jsou úžasná avšak bohužel také nebezpečná zvířata. Nejsou nijak agresivní, ale v případě ohrožení se mohou bránit kousnutím. Jejich jed dokáže usmrtit i člověka. Žijí hlavně v tropických oblastech v Indopacifiku, někteří dokonce mohou žít částečně na souši (tyto druhy se považují za primitivnější, rod Laticauda). Většina je ale čistě adaptována na vodní způsob života. Dospělí hadi dorůstají kolem 120-150cm délky. Největší druh Hydrophis spiralis dosahuje dokonce až 3m! Mořští hadi rodí živá mláďata kromě rodu Laticauda- ti kladou vejce na souši. Potravou jsou většinou ryby, někdy měkkýši a korýši. Obecně jsou druhy, které používají jed pouze k obraně snadněji vyprovokovány ke kousnutí. Jsou aktivní během dne i noci, často se odpoledne vyhřívají na hladině a pokud jsou vyrušeni potopí se. Některé druhy mají velmi silný jed, Pelamis platurus je považován za hada s nejsilnějším jedem na světě. Existují také dva druhy modrokroužkovaných chobotnic - Hapalochlaena lunulata, která je větší a dorůstá až 20 cm a Hapalochlaena maculosa, která je menší a častější, váží kolem 28g a jsou hlavně v mělkých vodách. Když chobotnice odpočívají jsou světle hnědé až žluté modré kroužky na těle jsou v té chvíli neviditelné. Kroužky používá jen v případě ohrožení nebo jako varování. Nejsou to agresivní zvířata avšak jejich jed je schopen zabít dospělého člověka v několika minutách. Zobákem dokáží prokousnout i potápěčský oblek. Chobotnice má dvě jedové žlázy velké asi jako její mozek. Jed z jedné je používán k omráčení kořisti jako jsou krabi a je pro lidi relativně neškodný. Jed je obsažen ve slinných žlázách, není vstříknut do těla. Jed z druhé žlázy je ten nebezpečný a používá ho jako obranu před predátory.

Nebezpečná pochoutka

Čtverzubci (Tetradontidae) jsou velmi krásné tropické mořské ryby. Ve vodě od nich žádné nebezpečí nehrozí. Mají však jedovaté některé orgány a maso. Mnoho lidí zemřelo poté co je špatně připravené snědli. Maso se podává pod názvem fugu v Japonsku nebo bok-uh v Korei. Fugu se v Japonsku konzumuje už po staletí, přestože historický původ je velmi nejasný. Kosti čtverzubců byly nalezeny v několika nalezištích až 2300 starých. Tokuqawa (1603-1868) zakázal konzumaci fugu v oblasti Edo, avšak poté co jeho moc začala slábnout se fugu stalo opět rozšířeným. Později byla konzumace opět zakázána (1867-1912). Během let se vyvinuly různé bezpečné způsoby přípravy čtverzubčího masa. Je to oblíbená pochoutka pro mnoho lidí na světě, dobrovolně se tak vystavují otravě a dokonce smrti. Cena se pohybuje kolem 50 amerických dolarů. Fugu je jediné jídlo, které je oficiálně zakázáno Japonskému císaři pro jeho bezpečí. Čtverzubci mají jed jako ochranu před predátory, kteří se do nich zakousnou. Predátor, který se do čtverzubce zakousne je přinejhorším jen otráven a čtverzubcům se v budoucnu vyhýbá. V horším případě zemře na následky jedu. Tetrodoxin je u čtverzubců produkován speciálními bakterie, které se do nich dostávají skrz potravu. Tzn. že čtverzubci v zajetí nejsou jedovatí dokud nepřijdou do styku s bakterií. Je spočítáno, že jeden čtverzubec má v sobě jed na usmrcení 30 lidí.

Ochranná zóna

Zvláštní obranu používá ryba žabohlavec (Bifax lacinia). Tato velmi vzácná ryba produkuje jedovatý sliz, který okamžitě hubí živočichy v nejbližším okolí. Např. pokud je umístěn v akváriu, ostatní ryby do několika minut zahynou. Je to tedy velmi účinný způsob obrany. Jeden druh kanice (Grammistes sexlineatus) také vylučuje jedovatý sliz na povrch těla a dokonce i některé mořské houby (Porifera) si vytvořily obranu proti predátorům v podobě jedovatého slizu. V noci jsou spící ryby velmi zranitelné a tak někteří hledají ochranu v korálovém útesu či mořské houbě. Ploskozubci mají zvláštní způsob , aby je dravci ani neucítili na noc si zalezou do „spacáku“. Najdou si nějaké příhodné místo, ve kterém se uvelebí a utvoří si kolem sebe slizový vak, který ukrývá jejich pach, takže predátor nemůže v noci svým čichem rybu zaregistrovat. Ráno ryba svůj slizový obal sní a vydá se do rušného korálového velkoměsta.

Brnění jak pro rytíře

Živočichové jsou velmi přizpůsobiví a dokáží vymyslet morfologické útvary na svém těle, které slouží všemožným činnostem. Velmi důležitými prvky jsou obranné struktury - nejen chemické povahy jedové žlázy, žahavé buňky, ale hlavně mechanická ochrana. Mnoho ryb je chráněno kostěnými destičkami. Dráčci (Eurypegasus draconis) jsou velmi zvláštní ryby. Celé tělo mají obaleno srostlými kostěnými destičkami, které u ocasu tvoří kroužky. To umožňuje dráčkovi, aby byl ocas pohyblivý. Slouží tak k ochraně zranitelného těla v případě napadení. Také mořští koníčci mají ochranný krunýř. Havýši mají tvar těla připomínající krabici, proto se jim angl. říká Boxfish. Tvar je to opravdu velmi nepraktický a omezuje z velké části pohyblivost ryby i její možnosti kam se ukrýt. Na druhou stranu je tělo velmi dobře chráněno. Jde tu tedy o situaci něco za něco- buď ochranný štít a nebo pohodlí s větší možností, že bude havýš sežrán. Kromě kostěných destiček existují krunýře. Krunýř je využíván hlavně korýši. Krabi, raci, listorožci a další jsou perfektně chráněni masivním krunýřem. Bohužel, ale i přes tento ochranný plášť jsou častou pochoutkou chobotnic, stejně jako tvrdou schránkou chránění mlži a plži. Tělo želv zase kryje krunýř dermálního původu. Skládá s z hřbetní (karapax) a bříšní části (plastron). Obě části jsou spojeny mezi předníma a zadníma nohama tvrdým kostěným nebo měkkým vazivovým můstkem. Celý krunýř je tvořen dvěmi vrstvami – podkladovou kostěnou a vnější vrstvou pokožkovou. Vnější vrstva je tvořena rohovitými destičkami obsahujících pigment (každý druh má odlišné zbarvení). Některé želvy tyto destičky nemají a jejich krunýře jsou tak měkké, kožovité (kožatka velká). Můžeme rozlišit několik tvarů krunýře- pozemní druhy mívají kupolovitý krunýř, který je těžké rozbít nebo rozdrtit zuby. Vodní druhy mají naopak nízký klenutý krunýř proudnicovitého tvaru, který umožňuje lehký pohyb ve vodě.

Mistři převleků a další kouzelníci

Nejen k zamaskování slouží zbarvení. Výstražné zbarvení slouží hlavně k upozornění potenciálního nepřítele, že jsem jedovatý a nebo nechutný. Někdy ale taková informace není zcela pravdivá. Hadovci velmi často svým zbarvením napodobují jedovaté mořské hady. Jsou však zcela neškodní. Predátor to ale bohužel neví a tak je hadovec celkem spolehlivě chráněn. Zajímavostí je, že tam kde žijí hadi a hadovci ve stejné oblasti, loví mořští hadi stejně zbarvené hadovce jako jsou oni sami. Dobře chráněnou skupinou mořských ryb jsou tzv. čističi. Tyto rybky nabízejí své čisticí služby ostatním obyvatelům útesu. Za to jim nehrozí téměř žádné nebezpečí od predátorů, kteří také potřebují sem tam očistit od zbytků potravy a parazitů. Některé ryby z toho prosperují tím, že se za čističe vydávají- mají podobné zbarvení a chovají se téměř stejně. Narozdíl od pravého čističe nejen, že klienta pouze nezbaví nečistot a nežádoucích parazitů, ale s chutí se do nich zakousne a rybám tak zůstávají krvavé rány. Mořští nahožábří plži mají díky své potravě naprosto odpornou chuť pro ostatní živočichy. Dávají to najevo svým výrazným zbarvením. Někteří kromě své nechutnosti mají další zbraň- jsou schopni žahavé buňky obsažené v žahavcích, jimiž se živí, přesunout do zvláštních útvarů na povrchu těla tzv. cerata. Pokud se tedy některý predátor rozhodne plže napadnout, je pak nemile překvapen jeho účinnou obranou. Tímto se vyznačuje skupina Aeolidacea, která je druhou největší skupinou nahožábrých plžů. Velmi účinným prostředkem je také schopnost udělat se větším tak, aby mě nebylo možné sežrat. To umí částečně čtverzubci, o kterých již byla řeč, ale hlavně ježíci. Ti navíc mají na povrchu těla ještě ostny takže nepřítele i pobodají. Ježík se v případě nebezpečí dokáže nafouknout během krátké chvíle. Nafouknutí je způsobeno nasátím mořské vody ústy. Po více jak desetiminutovém snažení ježíka sežrat to nakonec predátor většinou vzdá a jde si hledat snadnější kořist. Také krevety jsou v noci ohrožené. Tzv. tančící krevety z čeledi Rhynchocinetidae poskakují po mořském dně jakoby tančily tango. Tím dokonale zmatou potenciální predátory a ti je nechají raději na pokoji. Podobné taneční kreace provádí i mladí jedinci některých druhů ryb. Chovají se tak podivně až se predátor zalekne a raději uplave.

Regenerace

U mnohých živočichů se vyvinula zvláštní schopnost. V moři ji využívají hlavně mořské hvězdice a hadice. V případě ohrožení odvrhnou část těla a nechají ji predátorovi. Chybějící část jim časem doroste. Ovšem krevety harlekýnové této schopnosti hvězdic zneužívají. Loví je jako svou potravu a konzumují ji tak, že ji okusují od okraje. Chybějící části hvězdici vždy dorostou a tak se krevety můžou na takto "mučené" hvězdici přiživovat velmi dlouho. Zajímavou skupinou, známou spíše pod populárním názvem "mořské okurky" jsou sumýši. Sumýši totiž dokážou v případě ohrožení vyvrhnout své vnitřnosti a predátor jim tak dá pokoj. Vnitřnosti sumýši zase časem dorostou. Kromě tohoto někteří umí vyloučit i lepivá vlákna, která okamžitě ve vodě tuhnou a útočník se do nich zamotá. Navíc jsou i trochu jedovatá.

Obranné mechanismy jsou opravdu rozmanité a těžko se dají lehce vyjmenovat. Vždyť téměř každý druh má své specifické vlastnosti a unikátní rejstřík chování. Bizardní morfologické a anatomické útvary pomáhají svým nositelům přežít denní strasti. A když to nestačí? Je tu generacemi ověřená strategie - i tady totiž platí: kdo uteče, vyhraje!

Text a foto Martina Balzarová