Galerie »

« články a reportáže

Stará garda nerezaví

Na otázky Václava Kříže odpovídal Pavel Gross.

Jak to Pavle všechno začalo?
Narodil jsem se v roce 1939 v Plzni. Jsem už tedy potápěčský děd. Od dětství jsem byl náruživým čtenářem všeho, co se týkalo světa pod vodou, hlavně příběhů kapitána Nema od Julese Verna. Už jako desetiletý jsem stavěl modely ponorek a hrozně mě to bralo. A s tím zárověň souvisel i můj zájem o potápění, o dýchání pod vodou a vůbec o všechno, co má jakkoliv co společného s pobytem člověka pod hladinou. Na důkaz svého pevného odhodlání proniknout pod vodní hladinu uzmul jsem tenkrát, asi ve dvanácti letech, otci válečnou plynovou masku, ucpal otvor sloužící k nasazení filtru a podnikl první pokusy s proniknutím pod vodní hladinu. Znamenalo to: při zanoření se nadechnout, otvor zacpat zátkou, po vynoření vehement zase rychle odšpuntovat a lapnout po vzduchu. Takhle se to hezky povídá, nešlo to ale po každé tak hladce. Na rybníku Svět jsem tím strašně vyděsil jednu velebně plovoucí postarší dámu. Vynořil jsem se těsně vedle její maličkosti a zoufale se snažil zařízení odzátkovat. Málem jí ze mě klepla pepka.

Ale jak to začalo doopravdy?
Doopravdy to začalo někdy v padesátých letech, v časech tvrdého socialismu. Nebyly žádné informace, o materiálu ani nemluvě. Co si kdo nevyrobil, nevymyslel, neměl. I masky jsme zpočátku vyráběli z gumových kyblíčků pro děti a nebo z pneumatik. A tak těch několik potápěčů u nás bylo na úrovni průkopníků na západě z let čtyřicátých. Často jsme objevovali už objevené. V roce 1957 jsem začal stavět svůj první rebreather - v oněch časech se tomu říkalo kyslíkáč. Nikdy jsem opravdový kyslíkový přístroj neviděl. Jenom jsem se náhodou dostal k jakési příručce pro důlní záchranáře a tam byl vyobrazený záchranný přístroj. A taky jsem čirou náhodou spatřil v nějakém časopise na fotografii podvodního supermana jménem Hans Hass s jeho pěknou manželkou Lotte, jak pózují na jachtě Xarifa při výzkumné plavbě kolem světa. Bylo na tom obrázku dobře vidět, jak měli vpředu malou kyslíkovou láhev a kolem krku takový ornát s pohlcovačem s natronovým vápnem vzadu. Tak jsem si z toho vzal mustr. To už jsem byl ale na vysoký a to už jsem se zabýval potápěním velice intensivně. A nosil jsem pořád v hlavě ideu ponorky, takové malé, jednomístné. Taky jsem tenkrát zkonstruoval svůj první obal na fotoaparát Contax. Z urny, sloužící pro uchování popelu nebožtíka. Co čert nechtěl, svými rozměry naprosto přesně odpovídala mému technickému záměru. Zlí jazykové tenkrát tvrdili, že jsem z ní nebožtíka vysypal, ale nebyla to pravda, dostal jsem jí panenskou od člověka, který je vyráběl. Na strojní fakultě mě po léta podezřívali, že chci tuto instituci nenápadně předělat na oceánografický ústav. Určité tendence zde byly a můžu jen vzpomínat, jak mi někteří profesoři docela fandili a dost pomáhali. Tak třeba na výrobu svých prototypů jsem měl od profesora Primuse povolení občas používat služeb školních dílen. To mně pomohlo hlavně v době, kdy jsem stavěl svůj podmořský stan - Xenii. O té ale později. Na katedře mechaniky u profesora Šrejbra mně zase ohromně pomohl ing. Čmuchal, který nakonec emigroval do USA. Kvůli mně to ale nebylo!

Přemýšlel jsi pořád jen nad ponorkami a dýchacími přístroji? Nebyly ještě jiné nápady?
Ale ano, někdy, ve 3. ročníku, mě popadla vynálezecká horečka (vyskytuje se v pravidelných intervalech a má podobný průběh jako žlutá zimnice), takže jsem si k utkvělé myšlence odstěhovat se na delší dobu pod vodu přibral ještě myšlenku druhou, a to: proč se pořád trápit s dekompresí, hloubkovým opojením atd., když by se prostě na potápěčském pracovišti mohl zrušit tlak vody (?!). Po dlouhém přemýšlení nad fyzikálními zákony a několika stranách počítání ve školním sešitu jsem vypotil systém, který jsem přihlásil k patentování. Po vyvrácení některých nejasností jsem nedůvěřivému úředníkovi patentního úřadu na Václavském náměstí na (otázky typu: „a co se stane, když u tý mašinérie vynechá motor? To vám tam potápěč hned umře!“, odpověděl : „no, a když u Iljušina vynechá motor“? Patent mně udělili, ale musel jsem ho z lásky darovat socialistickému státu. Výhoda: nic jsem nemusel platit. Nevýhoda: nic jsem z toho neměl. Komise, která rozhodovala, jestli stát patent přihlásí v zahraničí, rozhodla, že to je zbytečný, že je to jaksi k ničemu, protože ve Vltavě není dost vody. Bylo to vymyšlený pro hloubku několika set metrů. Nicméně, každý patent, i ten národní, který nebyl patentově registrován v zahraničí, se dostal do všech patentních knihoven světa. A tam ležel asi 15 let. Jednou, to už jsem žil ve Švýcarsku, mně přinesl kolega založený článek v Technische Rundschau se slovy, že tohle by mě mohlo zajímat. „Podívej, oni ruší tlak vody na ropných věžích v Severním moři. Projekt snad za 2 miliardy dolarů.“ A já koukám a nestačím se divit. Výkres odpovídal skoro detailně obrázku z mého patentního spisu. Bylo mi jasné, že nemám žádný nárok, patent jsem odevzdal na oltář socialismu a v zahraničí mně udělen nabyl. A tak přišel stát i já o pár piv. Ale, protože bojuji vždy až do hořkých konců, napsal jsem firmě Vickers (snad mě teď nebudou žalovat, že jim házím hnůj na hlavu), že jsem si vědom, že žádné právní nároky mít nemůžu, ale že bych se rád na dalším vývoji projektu, jako jeho duchovní otec, zúčastnil. Odpověděli mi, že projekt je už hotov. Tečka. Ale jestli mám i jiné věci, že se na to rádi podívají. No, ale na druhou stranu mě to těšilo. Nestane se člověku každý den, aby někdo dotáhl jeho ideu až do konce. No, to jsem se trochu zakecal, ale někdy si musí člověk ulevit, aby ho vnitřní přetlak nedostal do pěkný, vypolštářovaný, kobky.

To jsme trochu přeskočili v čase. Můžeš se ještě na chvilku vrátit do potápěčského pravěku? To bude naše čtenáře jistě zajímat, každý nečetl tvojí knihu Klub bezdechých.
Na přelomu padesátých a šedesátých let jsme se scházeli jako nomádi na svých posvátných, často tajných místech, zkoušeli své bláznivé potápěcí konstrukce, pili natronové vápno z pohlcovačů CO2, sem tam se i topili. Ale taky jsme se navzájem vychovávali. Brzo jsme zhruba věděli co se nemá a na co si dát pozor. Byly to doby plné romantiky, dobrodružství a kamarádství, které teď ve světě postrádám. O náznak popisu této atmosféry jsem se pokusil v úvodní části mé knihy. Strávil jsem většinu svého volného času s Jardou Čajem a dvěma později tragicky zesnulými kamarády Bobym Hurychem a Jackiem Wollbrachtem. Jarda Čaj sebou bral na naše expedice tehdy desetiletého Tomáše Hoňka (dnes jeden z předních českých kardiochirurgů - pozn. red.). Klouček byl nadšen potápěním. Jeho otec, primář nemocnice Na Slupi, se projevil opravdu jako muž nevšedních vlastností, když nám, resp. Jardovi, svého syna svěřil. A udělal dobře. Neznám dnes člověka s lepší výchovou. A vývoj jeho charakteru neohrozila ani tehdy častá návštěva restauračních zařízení nevalné úrovně, kde často usínal, opřen do rohu starostlivým Jardou. Nebyli jsme to ale jenom my čtyři, vlastně nás pět, kdo jsme se scházeli na březích zatopených lomů. Často jsme potkávali badatelskou dvojici bratří Katzů, Petra a Pavla. Při této příležitosti si vzpomínám, jak právě jim začal jednou doma v koupelně hořet kyslíkový ventil a pozlatil tekutou mosazí celou vanu. A taky na Petrovu potápěčskou helmu, obsahující miniaturní aqualung. Často jsme potkávali dnes již zesnulého Ondřeje Šebka, Jirku Holce, Radka Skramoušského a taky tebe, Václave, přece. Ještě jednoho Václava musím vzpomenout, Vaška Rotta, ještě dnes statného, a stále se potápějícího osmdesátníka, který nám dlouho zatajoval svůj mokrý poklad, hříměždický lom. Tam, v oné žulové proláklině, jak jí dodnes nazývá Petr Katz, se později vyučily celé generace potápěčů. Čest jeho památce, slyšel jsem, že je s lomem konec, že jeho voda je nestravitelná i pro otužilé pamětníky. No, abych neodbočoval, měli jsme tenkrát mezi sebou už vyhraněné specialisty, tak jako já se i ostatní věnovali bádání na svém pomyslném políčku zájmu. Bohouš Jandáček dělal harpuny, Pavel Kraus s Ottou Šafkem a Jardou Čajem fotili, kluci Katzovi a ty s Radkem Skramoušským jste filmovali, a tak dále. Nemůžu v tomhle krátkém rozhovoru podat ani náznak celého tehdejšího dění, ani z okruhu mých nejbližších známých, natož pak ze široka. Bylo by to na další samostatnou knihu.

Pavle, ty jsi časem dosáhl na poli podmořského bádání ne-li světové, tedy určitě evropské proslulosti. A už před lety jsi se uvedl do podvědomí všech, kdo se o toto dění zajímají, svým projektem Xenie. Je to tak?
Ano, asi máš pravdu, projekt podmořského stanu Xenie, realizovaný v roce 1965, byl zřejmě tou nejznámější aktivitou, pod kterou jsem se v tehdejším Československu podepsal. Pamětník jako ty, Václave, může potvrdit, že v první polovině šedesátých let byly jenom tři státy na světě, které se seriózně zabývaly pokusy souvisejícími s trvalým pobytem pod vodní hladinou. Byla to Francie, kde commandant Cousteau rozjížděl svůj projekt Précontinent, pak Američané se SEALABem, no a my, tehdejší Československá socialistická republika. Nikdo jiný, skutečně, v té době nic podobného nepodnikal.

Takže díky tvé maličkosti se naše malá, suchozemská a navíc komunistická zemička hrdě postavila po bok takových námořních velikánů, jakými ony země byly a pořád jsou.
Nojo, jen v tom byl rozdíl, že moje pokusy byly prováděny s rozpočtem hodným naší velikosti a tehdejších poměrů. Ale dělali jsme to s elánem a měli jsme výsledky.

Tak jak vlastně vznikla Xenie?
Ta byla ve své poslední fázi postavená v předsíni našeho velkého bytu v Polské ulici č.30 k nemalé starosti naší babičky, které plechová potvora znesnadňovala úklid. Ale jakápak potvora, bylo to mý dítě, který jsem hýčkal, aby proboha, jenom fungovalo! V zásadě to byl, a snad i dodnes je, nejmenší habitat pod vodu na světě. Délka 2 metry, šířka 1 metr a výška taktéž. Byl zkonstruován jako samonosná konstrukce o váze 120 kg, což představuje výtlak 2 tuny. Pro vhánění vzduchu dovnitř byly použity dva kompresory, navíc byl ten plechový stan vybaven akvalungy, telefonem a osvětlením. Trochu potíží a nejasností jsem měl s vypočítáním dekompresí pro třídenní pobyt v šestimetrové hloubce. Myslím ale, že jsem v tom nebyl sám. Kdyby byl chudák Cousteau ještě na živu, tak by mu asi dneska taky vstávaly zbylý vlasy na hlavě při vzpomínce, jak bastlili dekomprese tehdy v Toulonu. Dneska už je to brnkačka. A v pravou chvíli, na jaře ’65, jsem potkal Pepu Mergla. Jeho potápěčská skupina v té době spolupracovala s oceánografickým ústavem v Portoroži. Tam jsem se setkal s jeho ředitelem dr. Jožo Štirnem a celou věc jsme upekli na léto ’65.

A jak dopadl skutečný projekt?
Všechno klaplo. Pobyl jsem v tom zařízení 72 hodin v hloubce šesti metrů, ve Slovinsku se o tom psalo několik dní, i do rádia jsem musel jako obojživelník zakvákat. Byla to dost velká akce, s dokotorama, servisním týmem a vším možným kolem dokola. A jak jsme se oklepali, začali jsme dávat dohromady projekt Xenie II, o kterém se uvažovalo na léto ’67. Ale ten už tak dobře nedopadl, hlavně selhal lidský faktor. A tím to taky celé skončilo.

A co pak následovalo?
V roce 1966 jsem navštívil Švýcarsko, kde jsem se seznámil s mladým Piccardem, Jacquesem. Strávil jsem celý den u něho v laboratoři v Lousanne. Tím ve mně znova nastartoval můj zájem o ponorky. Je to moc příjemný pán. Později jsem se taky potápěl s jeho ponorkou v Curyšském jezeře. V roce 1968, jsem odešel s mojí ženou Líbou do Švýcar natrvalo. Musel jsem se ale začít živit jinak než potápěním. Pracoval jsem pro nukleární výzkum jako inženýr - konstruktér. Žádné atomové bomby, dělali jsme v té době fyzikální experimenty s urychlovačem. Stálo to pár milionů franků a několik let přípravných prací. Jó, i takhle se člověk vyblbne, protože musí mít v zásobě pořád nějaké nové ideje a leccos se při tom naučí. A taky to ovlivnilo mý potápěcí ambice. Vyvíjel jsem kryogenický potápěčský přístroj na kapalné plyny. Byl to rebreather do hloubek pod 100 metrů. Na něčem podobném začali v té době kutit i v USA. Princip byl jednoduchý. Tekutý kyslík se vypařoval v konstantní teplotě kapalnýho dusíku. Výsledkem byl konstantní parciální tlak O2 v inertním plynu. Bez elektroniky a bez senzorů! Jenomže technika byla náramně náročná na výrobu. Dewardovy lahve, přestupníky tepla, vymrazování CO2. Díky tomu nakonec ve světě zvítězily rebreathery elektronické, takové, jaké je možné dnes koupit.

Dobře, rebreathery jsi nechal stranou, ale přece jsi nekonstruoval jenom ty atomový hmoždíře?
Vrhnul jsem se na takový menší věci, jako supermalý skladný vesty pro potápění na nádech, které poznají, že máš blackout a vytáhnou tě samy nahoru. První prototyp byl elektronický a měl tu výhodu, že tě ani omdlít nenechal, protože tě budil pravidelnými elektrickými kraťasy direktně do huby. Tenhle přístroj, a další, už pěkně fungující a bez elektroniky, ale dokázaly, že správný vynález musí přijít taky ve správnou dobu. A ta ještě nenastala. Leží to už asi 17 let v šupleti.

Ano, tohle všechno je náramně zajímavé, ale co ponorky?
Kolem roku ’75 jsem potkal Jardu Kohouta. Tenhle Čech zkoušel potápění v Austrálii a taky byl posedlej představou, že postaví vlastní ponorku. Pořád do mě ryl a nakonec mě přesvědčil. Nedalo mu ta ani moc práce. Vrhli jsme se spolu na projektování miniponorky do velkých hloubek. Tahle moje životní epizoda je dost věrně popsána i v mé knížce, i když ve volné románové verzi. Ale myslím, že to v zásadě vystihuje ducha celého podniku. Výsledkem našeho snažení byla řada typů ponorek od pracovních až po vědecké. Některé zůstaly jen v projektu na papíře, některé jsme, většinou ve stresu a v děsných výrobních podmínkách, uvedli do života. Vzpomínám, jak mi dokonce i moje žena jednou v noci pomáhala posouvat ponorku GEO (váha 2,7 tuny) po naší výrobní „hale“ - bývalé kovárně. S touhle mašinou jsme se asi nejvíc proslavili, protože s její pomocí nafilmoval profesor Fricke na Komorách první živé latimérie.

A co nějaké veselé příhody? Měli jste jich jistě dost.
Zážitků s ponorkama jsme měli spoustu. Většinou jsme však samou prací padali, jak se říká, na držku. Ale někdy to byly krásné ponory, třeba v Rudém moři, kde jsme dva měsíce testovalo GEO. Někdy to zase byly nerváky. Zkoušeli jsme těleso GEO tlakově na Bodamském jezeře. Není to žádná sranda. Když se tam chceš takhle zabávat, musíš cálovat. První pokus stál 3000 marek jenom za pronájem lodě s jeřábem. A nebylo to k ničemu. Přišel tzv. Föhn - vítr z hor, zvedly se 3metrové vlny a bylo po srandě. Při druhém pokusu (dalších 3000 marek) jsme rutinně spustili ponorku do 70 metrů a hned jí vytáhli. To jestli nemá nějakou netěsnost. Děláme to tak vždycky, než jí spustíme hlouběji, v tomto případě do uvažovaných 220 metrů. No, a když jsme jí vytáhli, byly v ní dobré dva kýble vody! Ale jak přijít na netěsnost? Znáš to s pouzdrama na foťáky, teče do nich, O kroužků habaděj, ale kterej z nich je ten špatnej? V ponorce máš ale tu výhodu, že si do ní můžeš vlézt. A to jsme taky udělali. Vzali jsme si pro jistotu dýchací přístroje a nechali se v té tmě spustit do hloubky. Mrtvolné ticho, jen ten sud se s náma nořil hloub a hloub... Napjaté očekávání, kdy se ozve „psssss...a rána! To až vyletí někde těsnění. Stalo se to asi v 70 metrech. Začali nás vytahovat, jak to jen šlo, měli jsme telefon. Samozřejmě to byl špatnej O kroužek v průchodce. No, a tak bych moh’ vyprávět pořád...

Pavle, ještě...
Taky jsme projektovali hloubkovou ponorku do 3 kilometrů pro oceánografy. Ale pak to nevyšlo s penězi. Škoda práce. Ale dokonce sám starý pán Bölkow (letecký koncern Messerschmidt - Bölkow) měl zájem nám vyrobit tlakovou kouli. Stálo by to prkotinu, asi 3 000 000 marek. Tak nám aspoň zdarma, na příkaz starého pána, udělali v experimentálních laboratořích velký servis GEA. Projeli jsme Land Roverem několika vrátnicemi s po zuby ozbrojenými strážemi a na příkaz shora nás nikdo nekontroloval. Jel s námi i náš zákazník, pan profesor Fricke z Max-Planckova institutu. No a tenkrát se mi poved husarský kousek. Ve své nezměrné blbosti jsem sebou vzal fotoaparát. V jednom rohu haly stálo GEO, v druhém nějaká nehotová špičatá stíhačka. Fotil jsem GEO, taky GEO se stíhačkou a taky samotnou stíhačku. Pak přišel Fricke, strnul a zařval: „kristepane, co tě to napadlo? Ty nás všechny dostaneš do kriminálu!“ Byl to supertajný prototyp projektu Tornado, který byl tehdy ve vývoji. Rusové by mně tenkrát za takový fotky platili zlatejma cihlama.

Ale všechno šlo jako po másle, ne?
Jak se to vezme. Naší jednomístnou ponorku, kterou jsme léta vyvíjeli pod pracovním názvem Europe a která obsahovala pět důležitých patentů, které jsme ale z finančních důvodů nemohli přihlásit (to se vyplácí až při velkých sériích), nám ukradli. Tedy ne ponorku jako takovou, ale opálili jí do posledního šroubku. To jsme jí právě tenkrát, čerstvě hotovou, odevzdávali a „zalítávali“ na španělské universitě v Palma di Mallorca. Zrovna tam něco montuju, ponořen hlavou ve vnitřnostech, když přišel jeden asistent, zaklepal mi na rameno a ukázal nějaký článek s fotkou právě týhle ponorky. Usmál jsem se nuceně a myslel si něco o zdržování lidí při práci. On ale řekl: „to není vaše ponorka“. Vjel do mě blesk. Vrhnul jsem se na článek, byl to příspěvek skupiny italských vědců, vedený ing. Brescianim. Jejich „světová převratná novinka“ tu byla servírovaná jako jedno z témat právě probíhajícího oceánografického kongresu tady v Palmě. Vzali jsme auto a hned tam jeli. Ale už bylo pozdě. Přednáška o naší ponorce skončila. Nicméně jeden z našich spolupracovníků z university se nabídl uvést příští den příspěvek, tentokrát o naší ponorce. A tak srovnal věc na pravou míru. To byla ostuda! Chudáci vědci, kteří finančně nesli stavbu ponorky „konstruované“ panem Brescianim, byli dost vystrašení, protože nevěděli, jaký právní postih je očekává. Kdyby tušili, jaká jsme chudá firma, to by se smáli. Tak jsme je vzali sebou a naší ponorku jim ukázali. Lezli po zemi, všechno prohlíželi a pak prohlásili: „do posledního šroubku stejná jako naše“.

A jak se to mohlo stát?
Jednoduše. Pan Bresciani byl po dobu asi tří let pilotem-technikem jedné z našich minulých ponorek, kterou jsme postavili pro jednoho excentrického milionáře. Měl dost času všechno opálit. Ale abych se vrátil k předchozímu povídání. Měli jsme všelijaký nápady. Jako třeba postavit ponorku pro jednoho muže, ale ne takovou tu účelně pracovní, která není stavěná na delší jízdy. Ta vypadá většinou jako soustava různě pospojovaných hrnců, připojených na Papiňák. Tahle nová měla vypadat jako delfín, měla se pohybovat rychle jako vojenská, ale mávnutím proutku se měla změnit na pracovní. Jako podvozek u letadla se měly vysunout jakési nohy a mohutné umělé ruce, celý předek měl být průhledný. Aby pilot zastal i roli operátora pracujícího rukama, měl pomocí speak-modulu udávat rozkazy ústně. Třeba: „couvnout“, „ještě kousek“, „stop“ a tak podobně. Bohužel se nám ohlásili takový tajemný lidi, asi teroristi a nebo zástupci vlády země jako je Severní Korea, nebo snad lybijského Kaddáfího. To jsme nezjistili. Chtěli 40 kousků, jeden kolem milionu dolarů. Bože, ještě že to nevyšlo! Dočetli jsme se v novinách, že jednoho z kontaktních mužů v Německu zavřeli kvůli nějakému průseru s kontejnerovou lodí naplněnou jedem. Stačilo málo a vezli jsme se v něčem podobným. To nás pánbu miloval.

A to jste pořád dělali jenom ponorky... a ponorky... a ponorky?
Pro „normální“ potápěče může být zajímavé, že jsme vyráběli první, tehdy ještě analogové, neelektrické dekompresometry s integrovaným tlakem v lahvi. Dnes, po letech, je tato funkce digitálně zpracovávaná. V sedmdesátých letech jsem to vymyslel jako rozšíření funkce tehdejšího analogového dekompresmetru italské firmy SOS. A nechal si to patentovat. Rozjel jsem se hned do Turina. Tam mě doslova rozebral, jako maturanta na zkoušce, vynálezce toho zařízení, pan Vittorio de Santis. V křížovém výslechu, týkajícího se principu a provedení vynálezu, jsem obstál. A začali jsme pro firmu SOS vyrábět. Udělali jsme s Kohoutem několik tisíc kusů v garáži a šrotili od rána do večera. Bohužel, tenkrát jsme zase, pro změnu, přišli s tou věcí moc pozdě. Začaly nás brzy vytlačovat elektronické deko - počítače. Dobře, to byla taková malá intermezza, abyste z těch ponorek úplně nezblbli.

Ale čtenáře bude určitě taky zajímat současnost tvého podvodního podnikání. Co děláš, resp. na čem děláš dnes?
V posledních letech mě zase popadla ta moje vynálezecká žlutá zimnice. Začal jsem vyvíjet umělé plíce pro pacienty, čekající na vhodného dárce pro transplantaci. Na překlenutí doby, než ty svoje vlastní plíce dostanou, by jim měly sloužit plíce umělé. V transplantační chirurgii se takovým orgánům říká „bridge to transplant“ - transplantační most. Háček je v tom, že tak složitý problém, jako je transplantace plic, ještě není zcela vyřešen, je to zapeklitá věc. Je jasné, že když jsem začal bádat na plicích, tedy na umělém dýchacím systému, všechno se mi to automaticky taky zařadilo do mojí potápěčské škatulky. Je to stejný problém, jako vymyslet člověku umělý dýchací systém pro hloubkové potápění. Z takového pacienta by se za určitých podmínek mohl stát dokonalý obojživelník, schopný se potápět do dnes nemyslitelných hloubek. A snad i bez dekomprese, podobně, jako to dělají velryby. V době, kdy mě to popadlo, jsem jako z udělání zrovna psal svojí knihu „Klub bezdechých“, kde románovou formou s přídechem sci-fi zpracovávám své skutečné zážitky. A tak mě napadlo, dovést alespoň v románu vývoj plic do konce, když na opravdovou realizaci nebudu mít asi nikdy dost peněz a dnes už asi ani energie. Jak to vypadá na stránkách knihy, posuďte sami. A abych se zmínil o mé úplně poslední aktivitě v potápěcím bádání. Zrovna teď řeším technickou stránku nového typu rebreather, který chci udělat lepší a jednodušší, než stávající typy. Nesměj se, Václave, já vím, to si myslí vždycky každej... Můj prototyp funguje, byl jsem s ním už pod vodou. Ale verze, vypilovaná k dokonalosti, tak ta mě teprve čeká. O tomhle mém současném bádání ví své i Petr Katz v Austrálii a třeba spolu na tomto poli výzkumu v budoucnu něco spácháme. A ještě jeden projekt mám v hlavě. Projekt, ze kterého by mohli mít kolegové potápěči radost. Ale o tom zatím nic neprozradím. Ať jsou hoši a děvčata od vody ještě chvíli napnutý...

S Pavlem Grossem rozmlouval Vašek Kříž (v roce 2001).